Slané lezení – jediné na světě

text: Lumír Hanuš, foto: Ziv Koren

Počátkem září 1999 jsem zavolal domů Amnonu Šilonimu, který bydlí v jišuvu Šoham v Izraeli. 6.prosince jsme se pak sešli u něj doma a mohli si o všem v klidu pohovořit. Sama návštěva u Amnona byla zážitkem, o kterém by se dal napsat samostatný článek. Zaparkoval jsem před domem. U velkého, krásného psa, přivázaného na řetězu, jsem asi vzbudil důvěru. Jen mne očichal a pustil k domu, abych mohl zazvonit. Po otevření dveří jsem vstoupil do velké prostory, v jejíž levé části je kuchyně, napravo pak salon. Ta nejzajímavější část přízemí je mezi nimi – obrovská soukromá umělá lezecká stěna, která je u schodiště. Dvě (každá 2,5 m široká) k sobě v pravém úhlu přiléhající stěny jsou propracovány do detailů. Řada umělých chytů, jako na každé umělé stěně, ale také povrch propracovaný z betonu, který má v různých úhlech spáry, chyty a výstupky. Lezení jistí do zdi zapuštěné nýty. Ve výši asi 2,5 m nad zemí lze provést čtvercový traverz kolem čtyř 2,5 m širokých stěn. A pokud se pustíte vzhůru a chcete dosáhnout stropu, musíte lézt do výšky 9,5 m (ano, stěna se táhne až k nejvyššímu stropu domku). Tam, pokud jste stále při chuti, je na stropě několik chytů, takže se můžete pokusit lézt „střechu“. Takže návštěva u Amnona se může protáhnout, aniž byste moc hovořili. Já jsem se však chtěl pro tentokrát dozvědět více o jeho úspěšném lezení na soli a lezení si nechal na příště. A tak se naše vyprávění a prohlížení fotografií protáhlo až do půlnoci.

Myšlenka lezení na solné stěně patří Amnonovi. Prošel veškerou horolezeckou literaturu a o lezení na soli v ní nenašel žádnou zmínku. Spojil se ve světě s mnoha horolezci a všichni byli překvapeni, že se o něco takového chce pokusit. Po tomto nápadu začal Amnon zkoumat sůl. Hledal odborníky, připravoval nýty, které lze do soli upevnit, zvlášť se na toto lezení připravoval. Sůl je totiž minerál, o kterém nikdo neví, jak se při lezení zachová a riziko bylo tudíž velké. Sůl se vodou rozpouští i zpevňuje. Během tohoto procesu v ní vznikají po délce štěrbiny, ke kterým postupně proniká půda. Tak vznikají mezi dvěma kusy soli lomné plochy a pevnost této skály nelze předvídat. Chyt ze soli se díky tomu může klidně ulomit. Sůl také krystaluje ve formách s ostrými hranami, což může při lezení zranit ruce. V každém případě pak na rukou štípe. Jak se ukázalo, prsti od soli bolely i několik dní po výstupu, i když si je lezci pořádně umyli.

V Izraeli se sůl získává vykopáváním či vysoušením slané vody. Solné doly zde nejsou. Kombinace klimatických, topografických a zeměpisných podmínek činí Izrael prvořadým místem pro přeměnu mořské vody na sůl, jedné ze základních potřeb člověka. Vysoce mechanizované sluneční odpařovače produkují čistou, vysoce kvalitní průmyslovou a jedlou sůl. Tři izraelské závody zpracovávají mořskou vodu na stolní sůl a ostatní jedlé soli, sůl pro potravinářský průmysl, změkčování vody a další průmyslové potřeby. Praktickými radami mu zde při přípravě k tomuto lezení pomohl jeden přistěhovalec, inženýr ze solných dolů.
Amnon pokukoval po slaných stěnách již v srpnu 1992 a rozhodl se vykonat pokusný výstup. V tomto stadiu mu již bylo jasné, že lezení po soli je něco mezi lezením na skále a lezením v ledu, ale těžší a nebezpečnější nežli obojí. Sůl je pevnější nežli led a horší nežli skála. On a Gidi Holander se pokusili lézt na slaných stěnách hory Sdom z venkovní strany (což je běžný způsob výstupu) za použití zimních kladiv do ledu a maček. Tento způsob lezení vyžaduje velkou fyzickou námahu a oni si na to vybrali horký letní den. Po 30 metrech výstupu byli téměř dehydratováni (jako prvolezec lezl Amnon). Teplota 42° C a spotřeba tří litrů vody za půl hodiny lezení jej z lezení na slunci vyléčila. Získal zde však cenné zkušenosti – lezení je třeba vykonat koncem zimy způsobem letního lezení po skále. Došel také k závěru, že je třeba lézt ve stínu. Protože nevěděl, co jej ve stěně čeká, nechal si zhotovit pro případ nutnosti jištění pomocí expanzivních skob nýty, které na rozdíl od běžných měly průměr půl inče (= 12,7 mm) a délku asi 15 cm. Pokusy o jejich vytržení ze soli pomocí džípu obstály – nýt připevnili k obrovskému boulderu soli a lanem jej připevnili k autu, nýt držel velmi dobře. Nyní však bylo třeba najít místo k lezení, které nebylo na slunci. Klimatické podmínky u Mrtvého moře jsou totiž výjimečné – je zde po celý rok slunečná obloha, suchý, neznečištěný vzduch, snížené UV záření (zvláště pak UVB), vyšší barometrický tlak a tudíž vyšší obsah kyslíku. Průměrné roční srážky jsou nižší nežli 50 mm. V zimě je zde průměrná teplota 20 - 23° C, v létě 32 - 39° C.

Hora Sdom je zvláštním geologickým útvarem na západním pobřeží jižního konce Mrtvého moře. Je to obrovská, hora kuchyňské soli (kdysi to byl jeden z mála dostupných zdrojů soli kamenné) dlouhá 11 km a široká 2 km, která se zvedá do výše přes 230 m nad hladinu Mrtvého moře (nejvyšší vrchol je 164 m pod hladinou Středozemního moře) a je shora pokryta zrádným prachem, který se jmenuje heberejsky „chavar“ (vápnitý jíl, chemicky stejného složení jako vápenec). Jeho vrstva dosahuje tloušťky až 15 m. Chavar může absorbovat obrovské množství vody a proměnit se na kluzké a nebezpečné bláto. Byl to pro lezce nepřítel číslo jedna. Ve své horní části je hora proděravěná jako řešeto. Voda, která rozpustila sůl a pronikla jí, v ní vytvořila tisíce obrovských jam. Část z nich je odhalená a část schovaná uvnitř. Lezení probíhalo právě v jedné z těchto jam, jejíž hloubka byla asi 75 metrů a jejíž stěny byly pochopitelně ze soli. Tato jeskyně se nalézá nad silnicí u Mrtvého moře na 199,6 km. Při pohledu od Mrtvého moře vejdeme nejprve na dno levého komínu a jím projdeme na dno komínu pravého, na jehož západní stěně probíhal tento neobvyklý výstup.
Tato hora je protkána celou řadou komínů, jeskyní a tunelů (největší je Mearat Malcham [což je zkratka pro merkaz lecheker maarot – středisko pro výzkum jeskyní], která je rozvětvená, má tři hlavní ramena s řadou bočních jeskyň, délku kolem 4 km a je největší jeskyní v Izraeli). Jsou podobné krasu, jsou v nich krápníky ze soli (i když ty na jištění při lezení nejsou vhodné). K lezení jsou v nich nejvhodnější komíny. Nejprve myslel na jeskyni Mearat Sdom (ta je nad silnicí na 196,5 km), ve které je komín Arubat Šual, vysoký 80 metrů (na jedné straně jeho horního otvoru je pouze sůl bez vrstvy chavaru – toto je populární místo pro slaňování, což je v Izraeli oblíbený sport), ale nakonec zvítězila jeskyně Mearat Arubotájim (arubotájim = dva komíny), kde je jeden z komínů vysoký 70 metrů. V komíně Arubat Šual, který je na lezení těžší nežli levý komín v jeskyni Mearat Arubotájim, by museli použít nýty určitě. Hora Sdom je jediné místo na světě, kde jsou stěny ze soli přirozené. Jít po povrchu hory Sdom je jako jít v letním počasí po ledovci – nevíš, na kterém místě se můžes propadnout.

Nyní k samému lezení. Ten, kdo se již koupal v Mrtvém moři, mne snadno pochopí. Ležíte-li na vlnách tohoto moře, vidíte, jak se voda, když ji zvíříte, olejovitě pohybuje. Když z vody vylezete, máte pocit, jako byste byli natřeni olejem. Také 2 ml této mořské vody by stačilo na masáž celého těla. A nyní jsme u problému, proč to vše zde říkám. Lezení po soli je lezením po povrchu, který je něco mezi ledem a dolomitem. Je-li na rukou trochu vlhkosti, je to, jako byste chytili na olej. Také na botech nesmí být ani trochu špíny (to kvůli tření) a pokud se vám sůl dostane do bot, cítíte ji na nohou ještě po dvou dnech. Také bylo nutno lézt v dlouhých kalhotech. Lézt na soli je zážitek. Prvolezci měli z tohoto lezení pochopitelně strach, nevěděli zda skála bude (či nebude) pevná. Takže byli vybaveni nýty, smyčkami, jistícími pomůckami (nakonec se jim osvědčily a při lezení použili rocky, friendy, smyčky a jednu nožovou skobu). V únoru 1993, asi jeden měsíc před nástupem do stěny si vše v jeskyni vyzkoušeli a vylezli asi do výše 15 metrů. V březnu 1993 (to již Amnon lozil zhruba šest let), v jednu z prvních sobot v měsíci, se Joav Nir (23 let) a Amnon Šiloni (39 let) pustili do lezení. Byl to první výstup svého druhu na světě vůbec. Nikdy nikdo se před nimi nepokusil zjistit, je-li možné do takovéto skály založit jištění, zatlouci skobu či upevnit nýt. Sůl štípe na rukou a každou chvíli se může rozlámat. Joav byl v té době nejlepším lezcem v Izraeli a tak lezl celou cestu na horním konci lana.
Co si od tohoto lezení vlastně slibovali? Ocenění slavnými lezci světa, mezinárodní publicitu či pocit osobního vítezství? Či to snad byla pouhá zvědavost, jak je tato skála pevná a jaké v ní najdou chyty? Většina horolezců z celého světa se snaží pokořit nejvyšší vrcholy světa. Joav a Amnon se však na rozdíl od této běžné praxe rozhodli lézt zrovna na nejnižším místě na světě. Chtěli zkusit něco nového, co dosud nikdo nezkusil a lézt přitom více nežli jednu lanovou délku v převislé stěně.
Teplota byla 20 - 25° C. Komín, který lezli, byl vlastně z poloviny komín a z poloviny puklina, úzká a kluzká šachta hory Sdom. První štand udělali bez nýtů pomocí smyček ve výšce 42 metrů. Při lezení také použili magnézium. Druhý a poslední štand po dalších 28 metrech lezení (ve výšce 70 metrů) byl závěrem cesty. Zbývajících 5 metrů cesty nebylo možné vylézt, neboť šlo o prach s kameny. Proto odtud slanili zpět k nástupu. Celé lezení bylo překvapivě možné dobře odjistit a skála (rozuměj zde sůl) byla pevná.
Pokud se týče obtížnosti lezení, hodnotí ji Amnon jako shodnou s obtížností 5.10 na skále. Pokud by tutéž cestu lezli po dolomitu, odhadoval by její obtížnost na 5.9.

A jaký byl postup celého lezení (lezli na dvou 50 m dlouhých dynamických lanech o průměru 9 mm značky Edelrid) – zde je podrobný popis, jak již byl jednou zaznačen v izraelském tisku (s doplňky po rozhovorech s Amnonem):

4:15 hod. ráno – Joav a Amnon odjíždějí z 50 km vzdáleného místa Mecukej Dragot na místo výstupu, lehce prší
6:00 – Vstupují do „jeskyně“, v níž proběhne výstup, v okamžiku, kdy do ní vchází první světlo úsvitu. Jeskyně má tvar komína, vysokého asi 75 metrů, který má dole průměr 12 metrů a nahoře 8 metrů, takže je po celé své délce mírně převislá. Stěna má nepřeberné množství různých zářezů roztodivných tvarů. Její bílošedivá barva je výsledkem znečištění solných stěn od chavaru. Dno je plné chavaru, který je od deště mokrý. Joav Nir zkoumá stěny a zjišťuje, že sůl je téměř suchá. Chavar je však velmi vlhký – tento problém s výškou narůstá, neboť je ho tam větší vrstva.
6:43 – Joav začíná lézt. Ve výšce 6 m dává první jištění. V některých zářezech je bláto (z chavaru), které v sobě skrývá pro lezce velké nebezpečí.
6:49 – Druhé jištění dává ve výšce 8 m a třetí ve výšce 10 m (zde shazuje dolů obrovský kus soli, který se dole roztříští na kusy).
6:55 – Ve výšce 14 m zatlouká nožovou skobu.
6:57 – Ve výšce 16 m nalézá přirozené jištění. Shora začínají padat jím shozené kameny a tak Amnon, který jistí, si musí dávat pozor. Vše bylo dosud v pořádku, ale ve výšce 20 m začíná být skála mokrá.
7:01 – Joav nalézá další jištění ve výšce 23 m.
7:05 – Vylézá do výše 31 m, ale možnost jištění zde nenalézá. Navíc shora nechtěně shazuje další kameny. Pokouší se zde umístit „friend“, což se mu kvůli mokré soli a chavaru nedaří. Má jedinou možnost – pokračovat v lezení. Leze další 3 m – žádná možnost jištění. Až ve výšce 36 m nalézá konečně místo na zajištění. Zajištění provede jednou rukou a zuby. Ve výšce 42 m zbuduje stanoviště. Je zde asi 70 cm silný solný sloup, který toto místo činí bezpečným stanovištěm. Sem poté vyleze Amnon, aby ho mohl jistit při dalším výstupu a cestou zruší všechna postupová jištění.
8:13 – Joav má boty plné prachu a tak je sundává. Pokouší se lézt bez nich, ale sůl řeže a štípe do chodidel. Proto se vrací a boty si řádně vyčistí.
8:20 – Joav je ve výšce 45 m. Začíná těžká část lezení. Přejde přes komín, jehož konec není pevný, a pokračuje nahoru po jeho levé straně. V jednom ze zářezů zajede rukou do blátivého chavaru a tak si ji ihned musí očistit. Poté ruka mizí v pytlíku s magnéziem, který má u pasu na zádech.
8:55 – Joav dolezl na konec komína. Nohy, které má roztaženy téměř do „provazu“, se opírají o stěny komína. Tato akrobacie probíhá ve výšce 53 m. Pokouší se přejít doleva a na 1 – 2 vteřiny visí ve vzduchu jen na třech prstech levé ruky (Joav byl snad jediným izraelským horolezcem, který dokázal udělat shyb na každém z deseti prstů na rukách – na malíčku levé ruky dokázal udělat tři shyby).

9:15 – Výška 70 m. Nad skalou ze soli je ke konci komína ještě celých 5 metrů. Tuto výšku však činí vrstva chavaru. Po chavaru není možné lézt bez jištění shora. Vlastně to ani nemá žádný význam.
A jaký má nyní pocit? „Báječný, uspěli jsme!“
A jaké bylo lezení? „Je to jako kráčet po krabici čerstvých vajec. Lze to provést, ale opatrně!“
Dalších 25 minut zkoumá Joav chavar. Zkoumá a přemýšlí, zda by se přece jen po něm nedalo lézt, ale dochází k závěru, že by to bylo spojeno s mimořádným rizikem, které za to nestojí. Dobírá proto Amnona, který sem k němu doleze
9:50 – Spojuje konce obou lan a chystají se slaňovat. Druhé (horní) stanoviště nebylo tak dobré jako to první. Proto se oba rozhodli pro následující sestup – Joav jistil Amnona a ten odlezl zpět k prvnímu stanovišti. Odtud Amnon odjistil Joava, který vše odlezl zpět k němu a zrušil přitom postupová jištění. Na tomto stanovišti ve výšce 42 m upevňují kolem slaného sloupu smyčku, zhotovenou z 10 m dlouhého statického lana. Z ní poté oba slaňují zpět. Tato smyčka je také jedinou známkou, která po nich v jeskyni zůstala.
10:10 – Joav pokládá po 3 hod. 27 min. lezení obě nohy na dno jámy v solné skále a společně s přáteli sdílí obrovskou radost. Prvovýstup v solné skále se podařil. Joav Nir, považovaný v té době za nejlepšího izraelského horolezce (lezl nejen na skále, nýbrž i v letních a zimních Alpách, udělal prvovýstup v Himalájích), mohl při tomto prvovýstupu ukázat svoji zručnost, která se projevuje nejen v nalezení vhodných chytů, ale především v plánování cesty (nejprve lezeme očima, poté rukama a nohama). Horolezec zde musí odhadnout nejen který jistící prostředek je na daném místě nejvhodnější, nýbrž i pevnost skály v daném místě. Jištění musí při případném pádu zabránit nejhoršímu.

Amnon Šiloni objevil lezení ve věku 33 let. Udělal v alpském klubu kurz a začal lézt. Rok nato se jel zaučit na lezení v ledu a ve skále do Chamonix. Byl izraelskou lezeckou dvojkou za Joavem (ten byl ovšem o celé dvě třídy lepší). Dnes je mu 46 let a jeho lezecká výkonnost je prozatím stále ve vzestupné fázi. Pokud se ještě někdy k lezení na soli vrátí, chtěl by pro tentokrát zkusit spíše lezení technické. Joav však s ním již nepoleze. Nikdy při lezení nespadl, nikdy neměl v horách úraz. Nikdo v Izraeli nedokázal být lepší nežli on. Nikdo ho nedokázal až do jeho 27 let překonat – překonala ho jen zákeřná rakovina.

Sůl byla symbolem nepomíjejícnosti – symbol vskutku pro tento výstup nejvhodnější.