Baskervil - komedie o třech jednáních

Míša Drlíková
TRIOP tým, SINGING ROCK

drlikova.jpg (41143 bytes)
Míša Drlíková zakládá patu do díry na konci střechy Baskervila, 10-, Višňové. Foto: Rosťa Tomanec.

Příběh mého přelezení téhle cesty byl nezvratným důkazem toho, že lezení vůbec nemusí být individuálním sportem, ale za určitých okolností se může stát sportem kolektivním, skoro jako fotbal. Začalo to koncem května, kdy Saša Holková dostala nápad Baskervila vyzkoušet a já se k ní ze solidarity přidala. Musím přiznat, že ne s moc velkou chutí. Po prvních krocích ale počáteční despekt vystřídalo nadšení. Chyty nebyly tak špatné a tak daleko od sebe, jak se zespoda zdálo a taky pohyby ve stropě měly k tupé shybovačce pořádně daleko. Navíc miluju psy. Tušila jsem ale, že tenhle se nenechá ochočit tak lehce. Neboť již po prvních návštěvách jsme museli čelit našemu hlavnímu letnímu nepříteli - práci. Týdny však ubíhaly rychle a navíc nám špatné počasí v červenci poskytlo spoustu příležitostí k tvrdému tréninku na stěně. V prvních srpnových dnech jsme se po dvouměsíční pauze do Višňového vrátili, ale únava i nerozlezenost mi v cestě moc nepomáhaly. Nebyla v tom radost, jen trápení. Vyrazili jsme tedy za potěšením a relaxací nejdříve na Turniska, a pak přes celou republiku do Labáku. Ještě trochu zabušit na stěně a efekt byl nečekaný. Hned při další návštěvě dávám Baskervila s jedním odsedem, a to několikkrát. Tedy - mělo to jeden háček - začínala jsem z visu na madle, protože počáteční skok ze spoďáku byl pro mě příliš dlouhý. Moc mě to mrzelo. Musela jsem se přiklonit k variantě nástupu Prdnutím. Minimálně osmkrát jsem spadla z dlouhého dynama do díry na konci střechy a ve mě se pomalu začal vytvářet psychický blok. Pouze jednou se mi podařilo okraj díry zadržet a dolézt pak cestu v pohodě nahoru. Bohužel to bylo potom, co mi ujela ruka na nástupu při přelezu z Prdnutí a bylo mi líto se vracet až na zem a začít znovu. Po téhle zkušenosti jsem si už byla jistá, že to na další pokus dám. Ale v lezení si nemůžete být nikdy jisti - po třech dnech odpočinku, trochu zpestřených nemocí, se mi podařilo dvakrát spadnout z výlezových lišt. Byla jsem poražená a unavená. Navíc druhý den měl být dnem poslední šance před odjezdem do Francie. Začal "krásně" - ráno asi dvě hodiny lilo, a pak nastal čas vodorovných lan (velký vichr). Pomalu jsem se s Baskervilem loučila.

Naštěstí v pravý okamžik nastoupil podpůrný tým. - Prý ten vítr není tak silný, krásně suší chyty a že mám dát takový ten pokus "co kdyby". Miro Piala zaujal svou oblíbenou pozorovací pozici. Rosťa vytáhl foťák a Roman se chopil osmy. Už mi nic jiného nezbývalo - určitě spadnu hned u prvního, a pak už to jenom vyberu - utěšovala jsem se. To se mi taky povedlo, už dole jsem se houpala v laně. - "Nějak to odsedím a vyberu," Říkala jsem si.
- "To by se ti tak líbilo," ozvalo se zdola, "zase bys’ to potom vkuse dolezla až nahoru a já bych tě už fakt musel zabít." Oni mě normálně mučili. Musela jsem se vrátit na zem a začít znova. Hrdinně jsem odrazila Rosťovy chabé pokusy o to, abych udělala v první díře nouhend. - Přece tam nebudu pět minut šaškovat, abych potom hned spadla. - Pak už jsem se jen divila, jak zdravě jsem se dokázala naštvat. Do každého kroku jsem dávala maximum. Do díry jsem skočila se zatměním před očima a podařilo se mi dokonce dobře založit nohu. Kolektiv dokonale odrážel mé výmluvy, že teď už mám fakt dost a místo toho nadšeně povzbuzoval. Miro samovolně převzal úlohu kouče a doslova mě provedl celým zbytkem cesty až ke slaňáku. Pak mi poblahopřál a suše poznamenal, že když budu zase příště chtít přelézt nějakou cestu, ať se na něho obrátím - a odešel lézt do Súlova.

V poslední době je moderní děkovat v závěru sponzorům, ale mé díky teď patří víc Romanovi a podpůrnému týmu ve složení Katka, Lenka, Miro a Rosťa. Myslím, že více než svým přičiněním, jsem prvního října Baskervila přelezla díky jim (a navíc určitě s nedovolenou podporou větru).

 
Horolezectvo | Umelé steny | Ski alpinizmus | Ľadové lezenie
Galéria | Story | Sprievodca | Svet | English version

© 2001 Vladimír Linek & Ján Krempaský