Baskervil - komedie o třech jednáních
Míša Drlíková
TRIOP tým, SINGING ROCK
Míša Drlíková zakládá patu do díry na konci střechy
Baskervila, 10-, Višňové. Foto: Rosťa Tomanec. |
Příběh mého přelezení téhle cesty byl nezvratným důkazem
toho, že lezení vůbec nemusí být individuálním sportem, ale za
určitých okolností se může stát sportem kolektivním, skoro jako
fotbal. Začalo to koncem května, kdy Saša Holková dostala nápad
Baskervila vyzkoušet a já se k ní ze solidarity přidala. Musím
přiznat, že ne s moc velkou chutí. Po prvních krocích ale
počáteční despekt vystřídalo nadšení. Chyty nebyly tak špatné a
tak daleko od sebe, jak se zespoda zdálo a taky pohyby ve stropě
měly k tupé shybovačce pořádně daleko. Navíc miluju psy. Tušila
jsem ale, že tenhle se nenechá ochočit tak lehce. Neboť již po
prvních návštěvách jsme museli čelit našemu hlavnímu letnímu
nepříteli - práci. Týdny však ubíhaly rychle a navíc nám špatné
počasí v červenci poskytlo spoustu příležitostí k tvrdému
tréninku na stěně. V prvních srpnových dnech jsme se po
dvouměsíční pauze do Višňového vrátili, ale únava i
nerozlezenost mi v cestě moc nepomáhaly. Nebyla v tom radost,
jen trápení. Vyrazili jsme tedy za potěšením a relaxací nejdříve
na Turniska, a pak přes celou republiku do Labáku. Ještě trochu
zabušit na stěně a efekt byl nečekaný. Hned při další návštěvě
dávám Baskervila s jedním odsedem, a to několikkrát. Tedy - mělo
to jeden háček - začínala jsem z visu na madle, protože
počáteční skok ze spoďáku byl pro mě příliš dlouhý. Moc mě to
mrzelo. Musela jsem se přiklonit k variantě nástupu Prdnutím.
Minimálně osmkrát jsem spadla z dlouhého dynama do díry na konci
střechy a ve mě se pomalu začal vytvářet psychický blok. Pouze
jednou se mi podařilo okraj díry zadržet a dolézt pak cestu v
pohodě nahoru. Bohužel to bylo potom, co mi ujela ruka na
nástupu při přelezu z Prdnutí a bylo mi líto se vracet až na zem
a začít znovu. Po téhle zkušenosti jsem si už byla jistá, že to
na další pokus dám. Ale v lezení si nemůžete být nikdy jisti -
po třech dnech odpočinku, trochu zpestřených nemocí, se mi
podařilo dvakrát spadnout z výlezových lišt. Byla jsem poražená
a unavená. Navíc druhý den měl být dnem poslední šance před
odjezdem do Francie. Začal "krásně" - ráno asi dvě hodiny lilo,
a pak nastal čas vodorovných lan (velký vichr). Pomalu jsem se s
Baskervilem loučila.
Naštěstí v pravý okamžik nastoupil podpůrný tým. - Prý ten
vítr není tak silný, krásně suší chyty a že mám dát takový ten
pokus "co kdyby". Miro Piala zaujal svou oblíbenou pozorovací
pozici. Rosťa vytáhl foťák a Roman se chopil osmy. Už mi nic
jiného nezbývalo - určitě spadnu hned u prvního, a pak už to
jenom vyberu - utěšovala jsem se. To se mi taky povedlo, už dole
jsem se houpala v laně. - "Nějak to odsedím a vyberu," Říkala
jsem si.
- "To by se ti tak líbilo," ozvalo se zdola, "zase bys’ to potom
vkuse dolezla až nahoru a já bych tě už fakt musel zabít." Oni
mě normálně mučili. Musela jsem se vrátit na zem a začít znova.
Hrdinně jsem odrazila Rosťovy chabé pokusy o to, abych udělala v
první díře nouhend. - Přece tam nebudu pět minut šaškovat, abych
potom hned spadla. - Pak už jsem se jen divila, jak zdravě jsem
se dokázala naštvat. Do každého kroku jsem dávala maximum. Do
díry jsem skočila se zatměním před očima a podařilo se mi
dokonce dobře založit nohu. Kolektiv dokonale odrážel mé výmluvy,
že teď už mám fakt dost a místo toho nadšeně povzbuzoval. Miro
samovolně převzal úlohu kouče a doslova mě provedl celým zbytkem
cesty až ke slaňáku. Pak mi poblahopřál a suše poznamenal, že
když budu zase příště chtít přelézt nějakou cestu, ať se na něho
obrátím - a odešel lézt do Súlova.
V poslední době je moderní děkovat v závěru sponzorům, ale mé
díky teď patří víc Romanovi a podpůrnému týmu ve složení Katka,
Lenka, Miro a Rosťa. Myslím, že více než svým přičiněním, jsem
prvního října Baskervila přelezla díky jim (a navíc určitě s
nedovolenou podporou větru). |